Ewald Murrer hovoří sám k sobě ústy Jo Sia-Si, blázna který v sobě oslovuje mudrce: “Milé dítě, brány otcovského domu jsou ti zavřeny, pospěš tedy na cestu. Všechny mé příběhy znáš, již jsou dopovězeny, všechna má pohlazení jsou rozdána – všechny políčky jsem ti dal. Pospěš na cestu, až se jednou vrátíš k mému smrtelnému loži, vypovíš mi své příběhy. Jediný dotyk, který na nás ještě čeká, je ten, kterým mi zatlačíš oči. Odejdi dítě, není již ničeho, co bych ti nedal.”
vyhledávání
nepřehlédněte!
Rubriky
- čtení a akce (13)
- novinky (35)
- recenze a ohlasy (35)
- rozhovory, portréty, medailony (5)
- texts in english (4)
- texty (89)
- fejetony EMW (2)
- Knihy, publikace, CD a další nosiče (4)
- korespondence (3)
- texty EMW (61)
- video a audio básně (7)
- vizuální básně (22)
Stránky
Archivy
- Duben 2012 (5)
- Březen 2012 (3)
- Duben 2011 (2)
- Březen 2011 (1)
- Prosinec 2010 (1)
- Březen 2010 (1)
- Únor 2010 (2)
- Prosinec 2009 (1)
- Listopad 2009 (1)
- Říjen 2009 (1)
- Srpen 2009 (2)
- Červenec 2009 (1)
- Červen 2009 (4)
- Květen 2009 (7)
- Duben 2009 (10)
- Březen 2009 (17)
- Únor 2009 (8)
- Leden 2009 (1)
- Prosinec 2008 (26)
- Listopad 2008 (87)
Odkazy
Konečná tramvaje č. 22
publikováno 22. 4. 2012 v 20.14v kategorii novinky — žádný komentář »
Za měsíčné noci
publikováno 19. 4. 2012 v 22.04v kategorii novinky — žádný komentář »
Závěr:
publikováno 19. 4. 2012 v 12.19v kategorii novinky, vizuální básně — žádný komentář »
Kdo chce zapalovat, musí sám hořet…
publikováno 2. 4. 2012 v 18.08v kategorii novinky — žádný komentář »
Vzhůru do podkroví (Slavnost nudy)
publikováno 2. 4. 2012 v 17.43v kategorii novinky, texty EMW — žádný komentář »
Ewald Murrer
A vteřinu mu najednou
připadalo, že snad
přece jen sedí
ve správném vlaku.
(Heimito von Doderer: Vodopád)
Exordium
“Myslíte, že není možné přijít na tento večer s liliovou kravatou v půli ustřiženou?” ptal se muž, jindy mlčenlivý, když jsme přisedli k jeho stolu.
Liesele se usmála, když na pozvánce, kterou držel v ruce, zahlédla svůj erb.
“Na tento večer můžete přijít s liliovou kravatou v půli ustřiženou,” pravil jsem já.
“Já zvolím barvu bordó se vzorem azurových ráčků, střih pak bude totožný se střihem kravat papírníka Selinga.”
“Jste též pozván?” Podivil se muž, ku kterému jsme si přisedli.
“Znáte snad onu dámu, která večer pořádá? Znáte-li ji, jistě poradíte i s celkovým oblečením, které mohu zvolit, abych neurazil její vkus.”
“Znám tu dámu,” odpověděl jsem, “pomáhal jsem jí při sestavování seznamu hostí.”
“Určil jste tedy na seznam i mé jméno?” Podivil se.
“Ano, není však taktní, říci z jakého důvodu, zvláště v přítomnosti této dámy - neboť ona je tou hostitelkou.”
“Ona!” zvolal muž v rozpacích.
A Liesele pravila:
“Můžete přijít v témž obleku, který máte na sobě nyní, neboť v doplnění liliovou kravatou v půli ustřiženou můj vkus jistě neurazí.”
Corpus
Ples v plném proudu. Parket je zastavěn stolky s jídlem. Jsou zde k ochutnání i k přesycení nejrůznější lahůdky. Neuvěřitelné spektrum barev můžeme pozorovat na těch stolech. Nejnečekanější vůně vás překvapí pozvednete-li stříbrné poklopy, které jídla zakrývají. Hory plodů ze všech koutů planety se tyčí všude, kam pohlédnete. Nekonečné řady láhví jsou přichystány a nápoje vlévány do drahých číší. A jsou to nápoje nejrozmanitějších chutí a třpytu. Vína, lihoviny, aromatické likéry, fantaskní koktejly z kouzelných šťáv. A jsou přinášena jídla nová, další a další. Statný divočák nadívaný seletem, mořské příšery - hadi a podivné ryby, jazýčky vyřezané z nejrůznějších hlav, srdce a mozečky, jikry a mláďata nejjemnějšího masa, droboučcí tvorové z prostorů vod i vzduchu, vyhrabaní ve stráních, vydobytí z dřev stromů, ohromná těla různých zvířat, krev studená i horká, mořské řasy, voňavé trávy, jedlé květy, koření, oleje, omáčky, sosy pitoreskních příchutí, cukrátka nebeské sladkosti, potrava oblažující mozek, srdce, žaludek i duši. Potrava unášející nás do prostor netušených chutí i představ. Jsme vtahováni do rytmů tanců, do šílených pohybů. Útočí na nás obrazy, barvy. Představy se zhmotňují a proplétají se mezi námi, chytají se nás, vkrádají se nám do náručí, berou nás za ruce, tiše do nás vnikají. Hala je zahlcena kouřem. Jsou zapáleny vonné tyčinky a jejich dým se mísí s dýmem tabákových cigaret i s dýmem bylin a drog. Papírník Seling se spouští z křišťálového lustru na gumovém laně, jeho tělo je zavěšeno hlavou dolů, křičí v bláznivé rozkoši v podobě elegantního pavouka. Dámy hrají mezi stolky nějaké hry s míči a touši. Pestrá joja se v pravidelných rytmech odvíjejí a svíjejí v rukách pánů. Jiní zas zasvětili mlžnou párty pokeru. Psi se potulují parketem a vrčí, oddávají se vlastním hrám. Někteří hosté spí omámeni požitky v koutech místnosti. Patricius Lang v otevřeném okně zpívá píseň nejasného rytmu s očima rozšířenýma. Hrabě Lusperto líbá Carmen von Bülow, jejich nemravné doteky nepohoršují, stávají se atrakcí hodnou zájmu a napodobení. Robert-dítě se prochází halou zavěšen do smrti, jež mu galantně nabídla rámě a provádí ho svým světem v milosti pozlátkového zasvěcení. Jsme náhle průhlední a vidíme skrz sebe, žádný kout duší nezůstává utajen, vše je jasné, slova jsou zbytečná. Dál a dál vstupujeme do neohraničeného prostoru vytržení. Hlad neexistuje, žízeň není, touha je zbytečná, slova nepotřebná. Stoupáme schodištěm vzhůru k půdám. Nahoru do výšin, blíž obloze! Nebe je přece náš domov, to je jisté. Carmen von Bülow výská:
V Nuslích
publikováno 23. 3. 2012 v 13.21v kategorii novinky — žádný komentář »
Pod Vyšehradem
publikováno 23. 3. 2012 v 13.19v kategorii vizuální básně — žádný komentář »
Nádraží Praha-Vyšehrad
publikováno 23. 3. 2012 v 13.18v kategorii vizuální básně — žádný komentář »
Můj smutek se ztrácí
publikováno 20. 4. 2011 v 14.41v kategorii novinky, texty — žádný komentář »
Kryštof Wernisch (5 let)
Od té chvíle kdy jsem umřel
hledám tě zevnitř tvých očí
Anděl v hrobě
publikováno 20. 4. 2011 v 14.37v kategorii novinky, texty — žádný komentář »
Kryštof Wernisch (5 let)
Anděl v hrobě
hledá mě v hrobě
Hledal mě a našel?
Nebo ne?
Jak to je?