Ewald Murrer hovoří sám k sobě ústy Jo Sia-Si, blázna který v sobě oslovuje mudrce: “Milé dítě, brány otcovského domu jsou ti zavřeny, pospěš tedy na cestu. Všechny mé příběhy znáš, již jsou dopovězeny, všechna má pohlazení jsou rozdána – všechny políčky jsem ti dal. Pospěš na cestu, až se jednou vrátíš k mému smrtelnému loži, vypovíš mi své příběhy. Jediný dotyk, který na nás ještě čeká, je ten, kterým mi zatlačíš oči. Odejdi dítě, není již ničeho, co bych ti nedal.”
vyhledávání
nepřehlédněte!
Rubriky
- čtení a akce (13)
- novinky (35)
- recenze a ohlasy (35)
- rozhovory, portréty, medailony (5)
- texts in english (4)
- texty (89)
- fejetony EMW (2)
- Knihy, publikace, CD a další nosiče (4)
- korespondence (3)
- texty EMW (61)
- video a audio básně (7)
- vizuální básně (22)
Stránky
Archivy
- Duben 2012 (5)
- Březen 2012 (3)
- Duben 2011 (2)
- Březen 2011 (1)
- Prosinec 2010 (1)
- Březen 2010 (1)
- Únor 2010 (2)
- Prosinec 2009 (1)
- Listopad 2009 (1)
- Říjen 2009 (1)
- Srpen 2009 (2)
- Červenec 2009 (1)
- Červen 2009 (4)
- Květen 2009 (7)
- Duben 2009 (10)
- Březen 2009 (17)
- Únor 2009 (8)
- Leden 2009 (1)
- Prosinec 2008 (26)
- Listopad 2008 (87)
Odkazy
Lektorský posudek
publikováno 15. 6. 2009 v 13.39hv kategorii recenze a ohlasy — žádný komentář »
Vladimír Novotný
Jestliže bylo o sbírce Ewalda Murrera Vyznamenání za prohranou válku svého času napsáno, že “autorův básnický svět je nesporně jedním z nejpozoruhodnějších v celé současné české poezii” a posléze výstižně konstatováno, že “podmanivé kouzlo jeho osobitého slohu velmi šťastně naplňuje poslání poezie v hledání skrytých krás života, jakkoliv hořké se na první pohled tyto krásy mohou zdát”, jeho nejnovější básnický rukopis SITUACE, odevzdaný redakci Krásného nakladatelství, tyto vstřícné a vlídné soudy symptomaticky potvrzuje a především prohlubuje.
K dnešnímu dni je již Murrer autorem několika knížek poezie a na jeho nové básně už není možné pohlížet s někdejší tolerancí, určenou talentovaným debutantům. Leč mladý poeta žádné podobné ohledy kritiky ani nepotřebuje, ani nežádá: během několika let si získal svébytné místo v chóru českého básnictví a jeho vlastní múza jako by stále zřetelněji nabývala na určité “klasičnosti”. Jistěže je v jeho tvorbě možné spatřovat bytostné navázání na poetiku autorů zejména z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, toto navázání se však u Murrera promítá především do sympatického úsilí o maximální úspornost tvaru, o nezbytnou nadčasovost (a zároveň explozívní statičnost) jeho básnického výraziva, o transformaci lyriky, zbavované extravagantního oscilování mezi póly absurdna a groteskna. Ve srovnání s autory zmíněného přelomu desetiletí mladý básník zjevně inklinuje k svéráznému neoklasicismu, přičemž jeho poslání shledává a nalézá paradoxně v polohách, které vnitřní a skrytou neoklasičnost zdánlivě rozkládají a rozbíjejí.
Mlha v zahradě i za zdí
publikováno 1. 4. 2009 v 14.42hv kategorii recenze a ohlasy — 1 komentář »
-JaM-
(Ewald Murrer: Mlha za zdí (MF, Praha 1992)
Tichá a pomalá, jakoby nezkušená a nevzrušená poesie Murrerova naplňuje kontury světa:
“Zem je veliká mozaiková podlaha
plná klícek
z jemného drátu.
Plná ptáků
v klíckách z jemného drátu.
Plná ptáků,
rozvážně míchajících barvu
v klíckách z jemného drátu.”
Tímto světem je nejčastěji zahrada, tedy prostor vymezený zdí, za níž je mlha, ale nikoli svět odříznutý, ne jediný možný (vždyť i do zahrady může mlha), lze totiž odtud klykoli utíkat k obzoru a zpívat…
Zápisník pana Pinkeho
publikováno 1. 4. 2009 v 12.48hv kategorii korespondence, recenze a ohlasy — žádný komentář »
Emil Juliš
Děkuju za knihu, která je už na první ochutnání pozoruhodná. Zvláštní chagallovská atmosféra, proměna všedního na zázračné, fragment, který je současně celkem.
(Z dopisu z 5. ledna 1992)
Věčný sen
publikováno 24. 3. 2009 v 21.03hv kategorii recenze a ohlasy — žádný komentář »
Marie Langerová
Cestám předchází únava, vzrušený hovor, noční telegram, horečka, hádka, běh, krev ve spáncích… Taková výzva na cestu v knížce Ewalda Murrera Sny na konci noci (Petrov, 1996) ukazuje hned v úvodu, že se následující příběhy budou odehrávat v nervní atmosféře skrytých dramat. Sen jim pak poskytuje fantastickou volnost, která ovšem není nezávazná. Vždyť sen je také hemžením symbolů, které si hledají a vytvářejí své souvislosti, své šifry a své klíče ke smyslu.
Murrerovy snové krajiny, města, domy, noční setkání, hypnózy a nakonec i banální milostné příběhy působí živým dojmem právě proto, že takové zavedené okruhy symbolů nejen konfrontuje v jejich různých snových rovinách, ale prokládá je konkrétními detaily, které jsou oporou, někdy vůbec impulsem k rozvinutí příběhu. Ten se tak může ubírat různými směry: k dekadentní historce zbystřených smyslů vůněmi parfémů, křehkým sklem a měkkými poduškami, do nichž se však vkrade hororově stržená maska tváře, vyloupnuté oči či ďábelský násilnický skřet. Takové světy se v literatuře vždy zdály být buď umělými ráji nebo umělými pekly. Murrer své snivé děje zasazuje do kulis v nichž se prolíná reálné a fiktivní, konkrétní místa Prahy magické a třeba i šlechtické s místy a figurami, které jako by vystoupily z ilustrace k Batmanovi anebo také z lepenkové krabice vyřezávače, ať se jmenují hrabě Herbert Lusperto de Pedurac, Carmen von Bülow, Paul Linde či profesor Exner.
Murrerův výklad snů
publikováno 20. 2. 2009 v 21.13hv kategorii recenze a ohlasy — žádný komentář »
Jiří Janatka
Ewald Murrer: Situace. Praha, Krásné nakladatelství 1995. 85 s.
Přijaté jméno se podobá předznamenání hudební skladby, je jejím rytmem i tóninou, lze v něm vidět cosi jako přijatý program, ať už formulovaný s naivní bezprostředností, nebo s postmoderním odstupem. Představuje výchozí bod, který autor ruku v ruce se svými čtenáři musí popírat, aby se k němu vracel a znovu jej popíral, dokud se tento bod nepromění v přímku, ve vektor pohybu. Pro svého nositele může být přijaté jméno omezením, nevýhodou, ale také zdrojem tvůrčí energie, katalyzátorem změn, hybatelem a působitelem nikoli činitelem, může fungovat jako “skrytá příčina úkazů”, jako logaritmická tabulka tvorby. S Ewaldem Murrerem si připomeneme Rilkova Ewalda Tragyho či Malta Lauridse Brigga, snad i “fragment zastřeného osudu” záhadného Arthura Breiského. Přímluvcem své poslední sbírky učinil - jistě nikoli náhodou Jana Opolského a otevírá Situace pozdně dekadentním suspiriem tohoto “tlumočníka prchavých nálad a bezútěšného životního pocitu”: “Teskná cesta mojich smyslů vyvádí mne nazpátky / za hranice odeznělé, přeumělé pohádky…”
Mistrovství okamžiku
publikováno 29. 12. 2008 v 10.01hv kategorii novinky, recenze a ohlasy — žádný komentář »
Oskar Mainx
Po delší době se na literární scénu vrátil autor, jehož poetika byla takřka hotová již ve chvíli oficiální prvotiny Mlha za zdí (1992). Básník byl do jisté míry nucen odpoutávat se od výrazného vlivu svého otce Ivana Wernische. Poté Murrer pokračoval soubory Vyznamenání za prohranou válku (1992) a Situace (1995). Básnický výraz posledně jmenované knihy v jistém ohledu předznamenává autorovu poslední sbírku. Typicky wernischovské konstrukce fikčních světů tu byly vystřídány důrazem na „situaci” lyrického subjektu, na autenticitu výpovědi. Svou tvůrčí oblast Murrer rozšířil i na prózu, a to nejprve dodnes citovaným Zápisníkem pana Pinkeho (1993) a poté souborem převážně drobnějších lyrizujících próz Sny na konci noci (1996); přičemž oba tituly vyšly i v anglickém překladu. Autor je rovněž zastoupen v řadě zahraničních antologií (např. Th is Side of Reality, 1996 aj.).
Murrerův poslední básnický soubor vyšel jako 85. svazek Edice poesie. Sbírku uvozuje motto: „Stromy vznešené a staré, / chraňte mě před pohledem lišek, papírových démonů / a bývalých manželek…”. Jsou tak předznamenány námětové oblasti, které knížka akcentuje: především pokus o zastavení a zachycení času, sebeironie a sebereflexe, otázky věrohodnosti básnického slova a poetického příběhu, více či méně skrytá konfliktnost a napětí a v neposlední řadě přibližování či vzdalování básnického subjektu a jeho výpovědi.
Ewald Murrer, snivec
publikováno 16. 12. 2008 v 23.50hv kategorii recenze a ohlasy — žádný komentář »
Jiří Trávníček
V básnické sbírce Ewalda Murrera Mlha za zdí (Mladá fronta 1992, edice Ladění) je dobře; člověku je tu uchystáno poshovění a jakýsi tichý, kontemplativní klid. Murrer nespěchá, nehraje na vnějškový bombast, ba ani třeskutě nemetafoří či efektně nepointuje, jak bývá v krajinách prvních knížek zvykem. Klid snad až starosvětský vane těmito básněmi. Vazby mezi částečkami básníkova světa jsou prosté, vztahově nekomplikované; Murrer většinou jen vyjmenovává či přiřazuje: “Noc je z údů, / jsme z masa / a deště jsou z krve.” Trochu to působí jako formulky ze slabikářů, v nichž se učíme poprvé hledat spojení mezi písmem a věcí. Ano, je v Murrerově gestu cosi z prvotního zážehu, z onoho stvořitelství, kterým se před naše oči klade svět a říká “tohle je poprvé”. Věci se ještě nestaly kategoriemi. Svět, tak jak se rodí Murrerovými verši, je pevninou, na níž vše trvá … a trvá tak z řádu sebe sama. Stav šťastného monismu, chvíle samo-dané a naplňované uvnitř sebe sama, je to, co tvoří základní naladění básníka Murrera. Magické samoznaky!
Mlha za zdí
publikováno 16. 12. 2008 v 22.32hv kategorii recenze a ohlasy — žádný komentář »
(Ol.)
Praha, Mladá fronta 1992, 81 stran
Zasněnou a mlhavou atmosféru vyjadřuje nejnovější sbírka básní E. Murrera, pohádkový dech plný poletujících květin, slz a smutku. Na dně básnění je však stříbřitá naděje a očekávání světla, skrz smutek a mlhu se básníkův subjekt prodírá k srdci skutečnosti. Jeho snění tedy není plané, a ani v slovní rovině neupadá do verbalismu: toto a jakákoli a jakákoli jiná mechanika je mu cizí. Naopak, sen je mu prostředkem k pronikání až k transcendentnu, je mu blízký vztah k Ježíši a jeho kříži. Některé básně mají i popěvkový ráz, ale většinou jde o veršování jako volné kladení obrazů, jejichž celek tvoří zvláštní statiku snových zahrad a zámků, vod a nebes. tato statičnost koresponduje s fascinantním pohybem zrcadlení - se sebou i s někým druhým, přičemž toto zrcadlení sugeruje jisté básnické zakletí. tak je i citlivě vyjádřen nězný erotismus vztahu k druhému pohlaví, které stále uniká: Jak málo věcí v tobě znám. Murrerovy verše mají ve své křehkosti úsečný a přesný charakter a vytvářejí tak příznivé podhoubí pro další básnění.
Čekání na znamení
publikováno 12. 12. 2008 v 13.37hv kategorii recenze a ohlasy — žádný komentář »
Pavel Řezníček
V barvě absintu se dají číst povídky v knize Ewalda Murrera SNY NA KONCI NOCI (vydalo brněnské nakladatelství Petrov v řadě New Line). Apokalyptická mlha podle básníka Murrera (1964) je ve snech pozorována většinou v zelené barvě. Jistě to není barva islámských mudžahedínů, ani barva naděje: nejspíš ten absint, ale s největší pravděpodobností barva zeleného přízraku. Murrerovým povídkám se dá uvěřit, nejsou to orgie spánku, jak by se dalo podle názvu usuzovat. Mohly by se vykládat i psychoanalyticky: většina se jich odehrává v nějakém domě a dům podle Sigmunda Freuda znamená ženu nebo matku. Dům také znamená vlastní tělo a to, co se v něm děje. Důležitou roli hraje klíčník. Ve stejnojmenné povídce je pro společnost osob, které procházejí i dalšími povídkami (Carmen von Bülow, hrabě Herbert Lusperto de Pedurac, Paul Linde aj.), čekání na klíčníka něco jako čekání na Godota. pan Velebný, který je toho dne klíčníkem, zmizí, nechá společnost zamčenou v domě, a přijde si až o půlnoci, kdy se rozhoduje, kdo bude klíčníkem druhý den. Nejlepší klíčnicí v praze však byla Adina Mandlová, když doporovodila večer svou společnost před dům, vtiskla nenápadně klíč od svého bytu vybranému muži, a ten s ní směl strávit noc.
Reklama
publikováno 5. 12. 2008 v 15.28hv kategorii recenze a ohlasy — žádný komentář »
Tomáš G. Baldýnský
Knižní poetická edice časopisu Vokno 13 x 18 do každé domácnosti! Hranaté a štědré! Jáchym Topol - V úterý bude válka, Pavel Zajíček - Kniha měst, Ewald Murrer - Vyznamenání za prohranou válku. Podívejte se do své knihovny: Silanizuje vaše poezie také tak dobře?
(Reflex 47/1993)